Jako malá jsem toužila umět cokoliv, co umí má maminka. Zkoušela jsem vyšívání, pletení, to ji šlo krásně a navíc ještě šila. Šicího stroje jsem se ale bála jako čert kříže a tak na to přišlo až po letech, kdy jsem se mezitím naučila paličkovat, vyšívat pořádně křížek, richelieu a hardanger (ale o tom bude samostatný zápis ;)) Tehdy jsem zdědila starou, krásnou singerovku po babičce mého přítele. Ale stále to bylo jen minimální šití, co taky ušijete na singrovce... Zhruba před třemi lety mi však kamarádka Hanka půjčila svůj šicí stroj Brother, já překousla svoji hrůzu z elektrické mašiny a začala šít. A hned tak trochu složitě, jak je u mě dobrým zvykem. Přišel patchwork a chvilku se mě držel. Koupila jsem si "Pana Jehličku" a byla ztracena. Tu a tam jsem něco opravila, zkrátila,... loni jsem začala šít kabelky a vypadá to, že letos si ušiji něco na sebe i na děti.
Zde jsou kázky toho, jak jsem začínala.
První kousek, "polstrování" na jídelní židličku starší dcery.
Stejné látky, zhruba dvě desítky let uskladněné u mé mámy, a pro změnu mantinel do postýlky. Vlastně jsem k sobě přestěhovala téměř veškerý její materiál na šití :)
Poté přišla první objednávka, na mantinel pro chlapečka bývalé spolužačky a tak se zrodil trochu zložitější kousek.
První nákupní taška, šitá naprosto bez návodu s jakousi představou v hlavě, jak by to asi mohlo fungovat... Povedla se, dodnes slouží, věnovala jsem ji mámě. Třeba pak nebude kupovat igelitky, což byl důvod, proč jsem ji šila. Když už třídíte odpad jak draci, nebudete tahat plastové tašky.
Zde hrdina těch posledních tří let, zatím mě trpělivě snáší a slouží.
To by pro dnešek stačilo, příště pokračování, ne už tak děsivě amatérské (doufám :))
atti
Žádné komentáře:
Okomentovat